konclík v hessisch lichtenau 1 část

7. června 2006 v 15:45
Zdárek Tokiáci,
Tak je to konečně tady. Sedla jsem si a pohroužila se do těch nostalgických, ale pěkných vzpomínek. (Ještě nejsem ani u předkapely a už mám toho napsáno hafo, takže si sneste pití jídlo, dojděte se vyčurat, bude to dlouhý.)
Ještě mně trošku vypakl blog, páč je limit 20.000 znaků na článek, tak ho musím rozdělit do dvou, viz první a druhá část a fotky dát do třetí části, ale to určo poberete :o)).
04.30 zvoní budík, to je fakt děs, vstávat po 3 hodinách spánku, ale čeká mně pěkný den, tak hurá do koupelny.
V 6.15 už stepuju na hlavním nádraží s hloučkama náctiletých holčin v doprovodu rodičů. Poznávám jednu holku z Futura, Katku,
ona mně evidentně taky, tak prohodíme pár slov. Shodou okolností jsme spolu byly na té fotce v novinách, tak si připadáme jako staré známé.
Po evidenčních formalitách se usazuju nahoře v autobuse a vyrážíme. Čeká nás 8 hodin jízdy, jsem nějaká neklidná, tak ani nečtu Cosmo, který
jsem si s sebou vzala. Děsně mně mrzí, že nemám discmana ani MP3a Tokiáky až do koncíku neuslyším, přitom pustit si tak 6x CD by mi teď zrovna bodlo. No bojím se zbytečně, páč jedna holka vytahuje notebook, další kazeťák a třetí nevím co, ale autobusem zní Durch der Monsun, zezadu Schrei a vedle mě Funde Blaiben - stačí si vybrat, kupodivu mi to vůbec nevadí ba naopak a jsem rozladěná ve chvíli, kdy je neslyším, radši 3x než vůbec, no ne? V Německu stavíme na jedné Benzince, nejsme zdaleka jediný autobus jedoucí na Tokiáky, podle vzhledu pasažéřů je to jistý, páč co chodí po parkovišti byste museli vidět. Je děsnej vichr, fotím a cpu se půlkou bagety. Sedím na nějakým okrasným kameni, kecám při kafi s pořadatelkou a s jejím manželem prokecáme půlku cesty, hlídáme, jestli řidič jede správně, páč se nám nějak nezdá odbočka na Dresden atd, atd. Všichni v buse jsou zpárovaní, alespoň okolo mě, ségry, kámošky, tak sedím sama (ovšem to ještě netuším, jak se mi o v noci bude hodit, i tak jsem měla co dělat smotat se na dvousedadlo a usnout), takže jsem ráda, že můžu s někým pokecat, nota bene s někým, kdo zná moje stránky. Přijíždíme 2 hoďky před koncíkem. Hledáme to, ale kam jsme dojeli nás trošku znejišťuje, páč je to zapadlá vesnička, ve které to na nějakou "arénu" opravdu nevypadá :o(. Vidíme malinkatou cedulku Tokio hotel, ale vede to někam do polí, tak to otáčíme na hlavní. Přijíždíme k pumpě, u které je narvané parkoviště autama, busama a vepředu velký pláťěný stan. "No to snad ne??? Do tohohle, že dali Tokiáky? Naše zlatíčka do STANU!" - toe ale drzost, skopčáci vypečený. Bysme jim asi měli ukázat co znamená v Čechách "aréna" viz nová Sazka aréna v Praze. Nicméně po výlezu z busu nás silně mate hudba linoucí se z lesa. No to už je mega úlet, hala v lese? Jsou normální? No nedá se nic dělat, na pokyn lidí od pumpy houfně odcházíme do lesa. Předtím se ještě všichni odsvlékají do triček a tílek, páč v hale bude přece vedro. To jsme ještě netušili, jak vymrzneme :o). Že by nás čekala nějaká romantika? Kluci schovaný za stromama? Nic takovýho, docházíme k davu, k OMRAČUJÍCÍMU davu, kam až oko dohlédne. Všude lidi, jsou jich mraky, davy, tuny, dělá se mi z toho úzko, bože, tihle všichni jsou před námi, vždyť kluky neuvidím, po 8-mi hodinách v buse nezahlídnu ani Billovýho dikobraza. Stoupáme si do fronty a čekáme, probíhají hádky s němcema, kteří si myslí, že se tlačíme víc než je zdrávo. Zpovídám ochranku, jak chtějí za 2 hodiny tyhle lidi jednotlivě odbavit a všem prohlídnout batohy, jak bylo avizováno. Říkají, že už s tím začínají a že to zvládnou. Ptám se, kde je hala a mávnou jen tak někam za roh za les. Dál už se neptám, páč jsem trošku ve stresu, že začnou hrát bez nás. Radši si nasazuju megabrejle a la Bill, který jsem si koupila a snažím se za nima schovat svoje okázale Billovsky zmalovaný oči až pod obočí a taky svoje rozpaky. Páč holčiny se mně pořád ptají jako mamky, co se teď jako bude dít a pořád se se mnou o něčem radí. No já nevím, sama jsem v rejži - rozladěná z toho davu. Vepředu se opravdu začíná něco dít, vidíme před tím davem vybíhat holky cca po 5-ti směrem k pódijdu. Po 5-ti? To tady budeme ještě o půlnoci, vždyť je nás tu 20.000. (Nakonec Bill říkal, že 16.000, to jsem se v tom davu ani moc nesekla - co?) Stojíme nekonečně hodinu a nehli jsme se o cenťák. Holky už se všechny drží jako jeden velkej propletenec za ruce, páč se znají, se mnou bohužel ne a občas mi vykaj, což mě vytáčí, ale nálada je přátelská, tak čekáme dál. Po hoďce a půl se otevře brána před náma, páč jsme stáli ještě ke všemu za plotem a ten dav už byl vevnitř. Pouštějí nás jednotlivě. Zjišťujeme, že po celé ploše jsou zábrany hadovitě zatočený a tak tím bludištěm musíme projít po skupinkách za ochrankou. Lidi tam evidentně spali od včera, všude je nános odpadků, ve kterých šlapeme, housky, salámy, lahve, deky, atd, atd. Tráva je úplně zválcovaná, mokrá, rozdupaná. Končně jsme na konci toho hada, ukazujeme lístky a já se ještě ptám, co pro nás zanamená lístek s označením Speciál Guest. Lístky na koncík byly totiž vyprodaný a tak cestovka koupila tyto lístky v internetový dražbě za vyšší cenu. Myslela jsem, že budeme spešl host, kterej může do zákulisí, tak sem v autobuse zase načmárala (tentokrát již na svojí) vizitku kontakt na tenhle blog s tím, že to Billovi prostě budu vtloukat do hlavy při každým setkání, až ho ta malá pruda z Čech tak dožere, že aby měl konečně pokoj, tak nám sem napíše krátkou zdravici, víc po něm nechci. No realita je diametrálně jiná, special Guest má být nějaká další kapela, ale nic takovýho se nekoná, jen předkapela a TH. Jsme za zábranami, dostáváme do rukou časák s Billem na přebalu, vizitku od fotografa, kam si můžeme napsat o fotky z koncíku, vše bereme rychle do ruky a "letíme" zaroh. No toe šok. Hala nikde, je to OPEN AIR. Jen obří pódijko na velký ploše. Stánky se sladkým, pivem, reklamní předměty
nevidím, ale mažu za holkama, který už mi mizí v davu. Dobíháme k davu a snažíme se dostat dopředu, ale ouha, ono je to rozdělený na sekce, všude zábrany, u každého vchodu ochranka. No to jsme v rejži, jak se dostaneme dopředu? Nedostaneme, všude dávají pásky na ruku, podle kterých můžeš do jednotlivých zón. A klíč? VĚK. První zóna před pódijkem je do 8-mi let. Slyšíte dobře. Už u vchodu jsem si myslela, že jsem se spletla a dorazila do Zoo. Už vepředu byly celý rodiny, babička, děda, rodiče, vnoučátka. Když člověk viděl 9-ti letý dítě, přišlo mu už docel starý. Náctiletých pomálu. Ale co je zvláštní, jsou tam i 30-ti letí a 40ti letí. Prostě v Německu poslouchaj THčka od plenek do důchodu. Ale děti předškolního věku vedou. Bodejď by ne, když to do nich hustí v každým rádiu a kluci koukají v trafice z každého časáku. Ne jako v čechách, kde jsme si museli kluky vydupat, o to víc jsou to "naši kluci". Snažíme se hromadně ochranku ukecat, ale prostě nás tam nepustí. Naštěstí menší holky co byly vpředu to ukecaly alespoň do druhé zóny, takže jsme mezi dětma. Stejně je to nějaký namíchaný, vedle mě stojí 40-ti letej chlap, úplně sám a pořád po mně pokukuje, ale to fakt neřeším, mám ouplně jiný starosti. Tulíme se k zábranám a doufáme, že na ně strčíme alespoň nohu, abychom byly výš. Ovšem 2 holčiny, tak 5-ti letý, s černým lakem na nehtech a melírkem mě propichují očima a kopou mi do nohy, že tady jí mít teda nebudu. Jsem slušnej měkejš, tak ustupuju a vzdávám se možnosti vidět líp a zůstávám dole. Za jejich maminama je taky místo, tak uvažuju, že vlezu za ně, ale vidím malého kluka, který by tam taky rád, tak ho nechávám tam jít. Ještě se uvolnilo vepředu před zábranou těsně za Katkou, tak jen tak v hlavě kombinuju, jak bych se tam udržela zboku zábrany, v tom přifrčí tak 7-mi letá hočina s melírem a prostě si tam vleze. Vzdávám to, jsem slušnej blbec, kterej dneska prostě nic neuvidí, klidním se heslem vše pro děti a od zábran odcházím. Obcházím to zezadu zóny, jstli neuvidím z dálky líp, ale ne. Vracím se vedle toho chlápka, páč tam bylo alespoň trochu místa, dávám si pod nohy ten časopis, samo že po tom, co jsem z něj vytrhala všechny stránky s klukama a dala je do batohu, páč budu potřebovat volný ruce na foťák. Stojím tedy na tom centimetrovým časáku a mám přešťastnej pocit, že jsem to teda vymyslela a žádný dítě při tom ani nezabila, což bych v tu chvíli ráda. Sorry, ale strašně mně to vytočilo. Nedokážu si představit, že by moje fiktivní dcera v 5-ti letech řekla, že chce jít na koncert nějaký takřka rockový kapely. Copak jim to pouští ve školce? THnka místo Hajánka? Svoje první rádio jsem dostala ve 14-ti, do tý doby byla pro mě hudba tabu. První písničku jsem slyšela od Scorpions - Wind of change, na to fakt nezapomenu, shodou okolností se linula ne z mého rádia, ale z oken Futura, kde jsem o nějakých 14 let později viděla Billa, asi to nic neznamená, ale jsem pověrčivá věřím náhodám a znamením. No ale zpátky k těm dětičkám, prostě to nechápu, co tam dělají a jsem asi blbá, ale nechala jsem si tím docela zkazit náladu. No nic se neděje. Začíná se něco dít. Dav chvílema řve, ale jen málo, páč ty dětský hlásky toho moc nevyřvou a babičky už se toho neúčastní. Na pódijdu vybíhají nějací kluci, čtyři, zpěvák a kytarista v jedné osobě, basák, bubeník a klávestita. Jsem dost daleko, ale podle postaviček bych je typla na 13-14 let. Nikdo neví kdo to je, čekali jsme Rona a Jenu, nebo jak se předskokani TH ček jmenovali.
Ale o co víc jsem překvapená, když se začne linout z mikrofonu naprosto dospělej mužskej řvoucí chraplák. Ten klučina zpíval jak 35-ti letej chlap. Něco jako zpěvák z Kabátů. Jsem v šoku a líbí se mi to. Všichni skáčou, tak skáču taky. Mají vlastní tvorbu a pak hrajou několik známých pecek. Jako Nirvanu, Metalicu. Jsou prostě boží a ten klučina se mi fakt zamlouvá. Pojďte blíž, jen tak mezi náma "zpívá líp než Bill", ale PST, to tady nehodlám moc ventilovat, ale komentovali jsme to v buse všichni, že předkapela tě má navnadit a ne být hudebně lepší, než hlavní interpret, ale jelikož je neznáme, tak to neřešíme, skáčeme a dál se těšíme na TH čka. Když kluci dohráli, tak se demontovala aparatura, montovala nová aparatura kluků, ok, byli jsme sice dost nevrlí, že to muselo být, ale bereme. O co bylo větší naše překvapení, když aparatura byla na místě a nic se nedělo, 10 minut, 15 minut, 25 minut, 30 minut, nikdo nic neřekl a čekáme. Dospělé publikum by je dávno vypískalo, ale tady je až na pár momentů klid. Přemýšlím, co budou mít asi na sobě. Víc jak po půl hodině konečně se něco začíná dít. ..........
................................
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 marča marča | 22. září 2006 v 17:56 | Reagovat

hmmm

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama